Představte si město, které žije uměním a kulturou na každém kroku. Přesně takovou vizi měl pro svou milovanou Chrudim doktor Karel Pippich. Tento výjimečný muž, advokát, dramatik, hudebník a sokolský funkcionář, zasvětil svůj život v letech 1849 až 1921 tomu, aby se Chrudim stala skutečným společenským centrem. A povedlo se mu to natolik, že si město vysloužilo hrdou přezdívku „Athény východních Čech“.
Ačkoliv se Karel Pippich narodil ve Zlonicích, jeho srdce patřilo Chrudimi, kam se rodina přestěhovala v jeho raném dětství. Po úspěšných studiích práv v Praze převzal zavedenou advokátní kancelář svého otce. Zajištěná kariéra právníka mu ale nebránila v tom, aby naplno rozvíjel svou uměleckou duši.
Byl to skutečný hybatel kulturního dění. Už od mládí miloval hudbu a divadlo a přátelil se s významnými umělci, jako byl například hudební skladatel Zdeněk Fibich. V roce 1882 se Pippich postavil do čela chrudimského Spolku divadelních ochotníků. Pod jeho vedením amatérské divadlo doslova rozkvetlo a začalo uvádět náročná díla světových dramatiků, jakými byli Henrik Ibsen nebo Gerhart Hauptmann. Podařilo se mu také oživit pěvecký sbor Slavoj, díky čemuž do Chrudimi začali pravidelně jezdit přední čeští umělci.
Nejviditelnějším odkazem tohoto velkého muže je bezpochyby budova chrudimského divadla, která hrdě nese jeho jméno. Toto architektonicky cenné městské divadlo bylo slavnostně otevřeno v roce 1934 Smetanovou operou Libuše a dodnes je srdcem chrudimské kultury, mimo jiné jako dějiště slavného festivalu Loutkářská Chrudim.
Pippichova obrovská energie se ale nezastavila jen u umění. Byl hrdým členem Sokola, dlouholetým starostou chrudimské jednoty, a dokonce i poslancem českého zemského sněmu. Navíc sám literárně tvořil – psal básně a dramata. Jeho dílo Vlasty skon dokonce posloužilo jako základ pro úspěšnou operu.
Doktor Karel Pippich zemřel na jaře roku 1921, ale jeho duch ve městě žije dál. Jeho příběh je krásnou ukázkou toho, jak může jediný nadšený a odhodlaný člověk pozvednout celý region a zanechat po sobě stopu, která nevybledne ani po více než sto letech.
